GEMINI 9A

posádka: Eugene Cernan, Thomas Stafford
hmotnost lodi: 3750 kg
nosná raketa: Titan II
start: 3. června 1966 13:39:33
přistání: 6.června 1966 14:00:23
trvání letu: 3 dny 0 hodin 20 minut 50 sekund

Během této mise měl jako druhý americký kosmonaut vystoupit do volného vesmíru Gene Cernan. Plánovači si byli tak sebejistí, že instalovali v zadní části Gemini 9 zařízení, systém AMU (Astronaut Maneuvering Unit) které si měl Cernan navléct a použít jeho trysek pro let kosmem. Vojenské letectvo, které "ruksak" vynalezlo, věřilo tak bezmezně v jeho spolehlivost, že řeklo NASA: "Klidně ho pošlete do vesmíru jen s tímhle. To pitomé lano nebude vůbec potřebovat. Akorát se tak do něj zamotá."

PŘED STARTEM

Prvním bodem jejich programu v den startu byla dvacetiminutová lékařská prohlídka. Poté následovala tradiční snídaně s Dekem Slaytonem a Alanem Shepardem (kosmonautem MERCURY 3) sestávající se ze stejku s vejci. Poté ještě v civilním oblečení nastoupili do malé dodávky a vyjeli od ubytovny na Merritově ostrově. Dodávka zastavila u malého přívěsu vedle rampy č.16. Na dohled bylo vidět rampu č.14, kde připravovali sestavu Atlas-Agena. Opačným směrem, na rampě č. 19, stál TITAN II s jejich lodí Gemini 9.
Tři hodiny před startem jim z meteorologické služby oznámili, že hrozivé mraky visící nad raketou se začínají roztrhávat a start je možný. Při oblékání skafandrů přišel Slayton za Staffordem a chtěl s ním mluvit o samotě. Teprve po letech odhalil Cernanovi o čem s ním hovořil.
Bylo to poměrně prosté. Kosmická procházka, kterou měl Cernan podniknout, byla velice nebezpečná a existovala reálná možnost, že až bude mimo lod', stane se něco nepředvídatelného s jeho raketovým ruksakem nebo s kabelem a on zůstane venku bezmocně trčet. Slayton Staffordovi řekl, že pokud by k tomu došlo, má jedinou možnost - odříznout svého kolegu, zavřít průlez a vrátit se na Zemi bez něho. Mluvili o těžkém rozhodnutí. Thomas P. Stafford mu ale odpověděl, že velitelem letu je on a jen on rozhodne co by se v takové situaci mělo dělat a nikdo na Zemi ani Deke Slayton mu nemůžou nařídit, jak se rozhodnout.
Upevnili jim přilby, zaklapli je a zapnuli přívod kyslíku. Následující tři hodiny museli dýchat čistý kyslík, aby se jejich tělěsné orgány zbavily dusíku, jenž by při rychlé změně výšky mohl vyvolat vznik bublinek v jejich krvi, jakousi obdobu kesonové nemoci.
Příštích 45 minut leželi jako zabalené mumie na pohovkách v přívěsném vozidle, zvolna dýchali a připravovali se na prostředí, ve kterém měli strávit následující tři dny.
Poté jim pomohli vstát, připojili jejich skafandrové okruhy k přenosným kyslíkovým nádržím. Čtyři sta metrů od nich čekala na rampě č.19 raketa Titan II. Byla mnohem větší než rakety ATLAS a REDSTONE, s nimiž před nimi létali astronauti programu MERCURY. Přišli k zářivě oranžovému můstku a vyjeli nahoru drncajícím výtahem. Přešli poslední visutý můstek a prošli do "Bílé místnosti", dokonale čistého království Günthera Wendta, uprchlíka z Peenemünde, který byl nyní vedoucím týmu, jenž je uzavíral do kabiny. Všichni přítomní zde měli bílé pláště a bílé čepičky.
Technici je provlékli průlezy do jejich těsného příbytku, který každému skýtal prostor asi jako je na předním sedadle dnešních MPV. Poté je pevně připoutali k sedadlům, připojili jejich kyslíkové hadice a komunikační kabely k systémům lodi a jemně nastavili k případnému použití nebezpečná vystřelovací sedadla. Stali se součástí Gemini 9.

ATLAS - AGENA

Než ale mohla odstartovat Gemini 9, musela vzlétnout sestava ATLAS - AGENA, zaparkovaná necelé dva kilometry od nich. Soustava Atlas - Agena měla od ostré špice až po malé spodní stabilizační plochy aerodynamický tvar a skládala se z několika dobře patrných částí. Spodní stupeň tvořila nosná raketa Atlas. Na něm byl umístěn asi sedm a půl metru vysoký stupeň Agena, nahoře zakončený spojovacím uzlem - právě k němu se měla Gemini připojit během setkávacího manévru. Na rampě bylo tupé spojovací zařízení zakryto pláštěm ze skelného laminátu, aby měla raketa úzkou zahrocenou špici, potřebnou k průniku hustými vrstvami atmosféry. Krátce před dosažením oběžné dráhy měly malé výbušné nálože uvolnit dva úzké ocelové pásy, jež držely kryt pohromadě, ten se měl rozevřít vedví jako lastura a odhalit spojovací uzel.
V 10.15 vyšlehl oheň a raketa Atlas - Agena se za hromového rachotu hladce odpoutala od země. O pouhých 130 sekund později se stalo cosi záhadného s jedním ze dvou hlavních motorů Atlasu. Zvonovitý kryt usměrňující proud spalin z rakety se roztřásl, pak sebou celý škubl, a zatímco motor stále hřměl na plný výkon, Atlas se rozkymácel v nezvladatelném pohybu, z něhož nemohl vyváznout. Deset sekund nato se motory v souladu s plánem pro podobnou situaci vypnuly, Agena se oddělila, ale bylo příliš pozdě, byla příliš nízko, hnala se již příliš rychle a všechno bylo špatně. Veškeré současti tělesa se zřítily do Atlantiku a s nimi i 15 milionů dolarů, přesně tolik sestava Atlas - Agena stála.

KAPKA

"Do hajzlu," procedil Stafford, ovšem tento komentář včas zadrželi chlapíci z útvaru vztahů s veřejností, aby se k posluchačům nedostal. K Titanu se nyní znovu přiklopila plošina pomocné věže a Stafford s Cernanem museli ven z kosmické lodi.
Po zrušení startu vyvstala hlavní otázka, za jak dlouho bude možné znovu připravit Gemini 9. Žádná další Agena schopná letu totiž nebyla k dispozici a bez tohoto cílového tělesa nemohli vyzkoušet důležitý spojovací manévr. Ale v NASA působila řada tvůrčích technických specialistů a ti měli odpověd' po ruce dřív, než taková otázka vůbec zazněla.
Poté co cílový stupeň Agena explodoval před letem GEMINI 6, NASA si pro spojení objednala levnější náhradní cíl a firma McDonnell Aircraft Corporation postavila za milion dolarů krátkou a tlustou věcičku s dlouhým názvem "Rozšířený cílový spojovací adaptér" (Augmented Target Docking Adapter). Z názvu se udělala zkratka ATDA, ale stupni se začalo jednoduše říkat Kapka.
A tak padlo rozhodnutí, že se vytáhne další raketa Atlas a na její vrchol se místo Ageny posadí Kapka. V podstatě to byla trubice dlouhá něco přes tři metry a s průměrem metr a půl. Vpředu vypadala velmi podobně jako Agena - její spojovací uzel byla chráněn laminátovým krytem, který se měl na oběžné dráze rozevřít.
Hlavním rozdílem bylo, že Kapka oproti Ageně nebyla vybavena žádným výkonným raketovým motorem, který kosmonauté potřebovali k odpíchnutí na vyšší oběžnou dráhu, což bylo původně jedním z jejich hlavních úkolů. Jedinými raketami na ATDA byly jen dva prstence malých trysek, jež měly těleso stabilizovat během setkávacího manévru. Ostatní vybavení ale zůstalo beze změny. Nový termín startu byl stanoven na prvního června.

PODRUHÉ NA RAMPU

Prvního června se probudili v 5.11 a zjistili, že nad temným Alantikem visí závěsy černých mraků, připomínající smuteční výzdobu. Lidé z meteorologické služby je ale ujišt'ovali, že si s tím nemusí dělat starosti. Během nejbližších hodin by se počasí mělo vybrat a rovněž hurikán Alma je dosud natolik daleko, že je nemůže ohrozit.
Prodělali znovu řetězec předstartovních úkonů. Znovu tedy stoupali výtahem podél Titanu až do výšky desetipatrového domu, napěchovali je do Gemini, zatímco dvojí odpočet stále pokračoval. Atlas si tentokrát vedl výtečně, vznesl se z Mysu o pouhé tři vteřiny později oproti plánu a ohromující rychlostí se hnal nahoru. Raketa dosáhla správné výšky a rychlosti, Kapka se oddělila přesně podle předpokladů a necelých sedm minut po startu zaujala téměř kruhovou oběžnou dráhu.
Výborně. Ted' měli cíl, tak hurá za ním. Naskýtalo se jim k tomu pouze šestiminutové startovací okno od 11.38 do 11.44, během něhož Kapka poprvé přelétala nad Floridou. Měli ji dostihnout asi po třech obězích nad Tichým oceánem a spojit se s ní nad územím USA za jasného denního světla.
Pak ale dostali od pozemních kontrolorů zprávu, že asi došlo k nějaké závadě, protože se jasně rozzářila kontrolní světla na řídícím pultu, jež indikovala, že onen velký laminátový kryt chránící špici Kapky se možná nerozevřel tak, jak měl. Po bleskové poradě bylo rozhodnuto, že se let přesto uskuteční a na místě zjistí co se vlastně stalo.
Odpočítávání pokračovalo s neochvějnou přesností. Jeden z počítačů v letovém středisku vyslal aktuální rutinní údaje pro jejich palubní vnitřní navigační sytém, jenž měl posloužit pro úpravu dráhy, aby mohli zcela přesně dostihnout Kapku. A kdesi v útrobách lodi Gemini se najednou vlastní systém rozhodl, že data nepřijme. Než stačili zareagovat, počítač se restartoval a nabídl tutéž informaci znovu a systém ji opětovně odmítl. V letovém středisku i v lodi se rozsvítila výstražná světla.
A to znamenalo jediné - odklad startu. Odpočet byl znovu nastaven na tři minuty a počítače si znovu postavily hlavu. Odklad. Nový pokus. Kdesi nad nimi tiše klouzala Kapka. Čekala na ně. Mohli odstartovat právě jen během oněch šesti minut a počítače jim ted' s každou sekundou ukusovaly ze vzácného času. Další signál, konečné odmítnutí a bylo po všem. Jejich let byl už podruhé odvolán.
Tentokrát byl start odložen jen o dva dny. To stačilo k tomu, aby se raketa znovu naplnila palivem, prověřily se se všechny počítače, odhalila se chyba a posádka se mohla vrátit zpět na rampu.
Pozemní personál se mezitím pokoušel zjistit, co není v pořádku s laminátovým krytem na nose Kapky. Pokud skutečně neodpadl, jakýkoliv pokus o spojení je odsouzen k nezdaru, protože se nebude možné dostat ke spojovacímu uzlu.

DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO A ZLÉHO

V pátek 3. června si měli všechno do třetice zopakovat a cestou k rampě jim Deke Slayton předal symbolickou sirku vystřiženou z lepenky zhruba o velikosti policejního obušku s červenobílou hlavičkou. Řekl jim, že kdyby selhalo všechno ostatní, mají s ní zapálit motory rakety.
"Jdeme na to!" odsekl Tom, už celý sklíčený z toho, že mu říkají "Starosta rampy číslo 19" kvůli všemu tomu času, který už na ní strávil.
Nějaký chytrolín pověsil na dveře výtahu v montážní hale cedulku: "Tome a Gene, vezměte laskavě na vědomí, že jízda tímto výtahem dolů je nyní zakázána. Příjemný let!" Podepsali se pod to členové přípravného personálu. Když přišli do bílého pokoje, spatřili nápis zavěšený nad jejich průlezy :

Pánové, ted' konec srandy,
připněte si všechny kšandy,
ať se vám zadky v mracích ztrácí,
jinak to vezmou záložáci!

Jim a Buzz
(záložní posádka Jim Lovell a Buzz Aldrin)

Humor byl toho dne pěkně šibeniční. Chlapi v letovém středisku měli za sebou od jejich posledního pokusu o start několik dlouhých a hektických směn. Neúnavně dřeli a odmítali si odpočinout, dokud se Titan nevznese tam, kam má.
Podařilo se lokalizovat onu poslední závadu - týkala se naváděcího systému sestávajícího ze 2000 součástek, v němž spolu odmítly komunikovat dva maličké moduly ne větší než nehet. Nové součástky prošly stovkami zkoušek, aby byla jistota, že budou fungovat, a pak je nainstalovali do lodi.
Zhruba v době, kdy Kapka znovu prolétala nad pobřežím Kalifornie při svém třináctém obletu Země, se Bílá místnost odsunula od Titanu a potřetí zůstali nahoře sami na vrcholu mezikontinentální balistické střely.
Odpočítávání pokračovalo bez jediné chybičky, a když dosáhlo hranice dvou minut, kdy se posledně počítač vzbouřil, letové středisko odeslalo tlikrát testovanému naváděcímu systému závěrečné aktuální manévrovací pokyny - a lod' znovu odmítla instrukce přijmout.
Ale inženýři byli tentokrát připraveni a vyrukovali s neobvyklým a nepříliš technickým řešením. Jen at' ten přenos vezme čert. Pouhých patnáct minut předtím totiž přijali předchozí aktualizaci trajektorie a ta musela stačit. Žádné odvolávaní letu už nebude! "Do třetice jdeme na to!" zabručel Stafford.
Odpočítávání dosáhlo posledních deseti sekund. Pět, čtyři, tři, dva, jedna... a byl tu zážeh!
Uvnitř kosmické lodi se probudila k životu přístrojová deska. Na číselnících naskakovaly hodnoty, světélka jasně zářila, počítače chrlily řady čísel a do toho rychle hovořily hlasy řídích specialistů. Titan se se vzdaloval od rampy, nabíral výšku a každým okamžikem díky neuvěřitelnému tahu téměř 2 meganewtonů zrychloval. V letovém středisku naslouchal letový ředitel Gene Kranz pozorně všem hlášením svých kontrolorů, od jednoho stanoviště po druhé. "Dobře. Výborně. Máme všude zelenou a jedem!" V té době se už raketa hnala nad Atlantikem, stále akcelerovali, dlouhý šíp s ohnivým ocasem, pořád rychlejší díky tomu, že s ubývajícím palivem byli nejen stále lehčí, ale také atmosféra ve větších výškách řídla a kladla jim stále menší odpor. Asi po čtyřech minutách letu se přiblížilo oddělení prvního stupně, kdy se měly dva velké motory zastavit a po jejich odhození se měl tahu ujmout menší druhý stupeň. Jak druhý stupeň začal hořet naplno dosáhlo přetížení sedmi a půl G a jejich plíce se s chrčením snažily vzepřít tomu neuvěřitelnému tlaku.
Raketa vyhořela pár okamžiků před tím, než dosáhli oběžné dráhy, a místo zápasu s obludným přetížením najednou mohli volně dýchat, veškerý odpor se vytratil. Nulová gravitace. Pár matiček a šroubků, jež v lodi zapomněli technici, vyplulo ze svých skrýší, před nosem jim tančily prachové částice a kousek šnůry. Byli ve vesmíru.

ROZZUŘENÝ ALIGÁTOR

Pohybovali se po oběžné dráze tvarem připomínající vajíčko a pilně stíhali Kapku. Chystali se dostihnout letící cíl větší rychlostí, než jakou kdy jejich předchůdci vyvinuli. Nebylo to zbytečné cvičení, nebot' jednoho dne budou muset astronauté vracející se z povrchu Měsíce uskutečnit podobný postup.
Čtyřicet devět minut od okamžiku startu přelétali nad Austrálií a znovu zažehli trysky, aby zvedli nejnižší bod dráhy, perigeum, na 230 kilometrů.
Než dosáhli floridského pobřeží, stáhli náskok Kapky na 740km a obě kosmická plavidla nyní kroužila rychlostí převyšující 28 150 kilometrů v hodině.
Během třetího obletu, po čtyřech korekcích dráhy, jimiž se dostali na téměř dokonalou kružnici ve výšce 274 kilometrů nad Zemí, znovu letěli noční oblohou nad východním Tichým oceánem, když spatřili droboučké světélko blikající daleko před nimi. Tohle muselo být bleskové světlo Kapky. Našli tedy Kapku v rekordním čase, čímž splnili první skutečný cíl letu. Měli ted' výtečnou polohu, o 24 kilometrů pod Kapkou a něco přes 200 kilometrů daleko. Opatrně se přibližovali a brzy již viděli zřetelné záblesky světla. Dostali se ke Kapce blízko, hodně blízko. Stafford nesmírně jemně manévroval s manipulačními tryskami, posouval lod' do strany a zaparkoval ji necelý metr od Kapky. Ta se převracela a otáčela naprosto neovladatelně, s nosem stále zakrytým kuželovitým příklopem, jehož dva dílce, které měly odpadnout, se pouze vpředu částečně rozvíraly jako ohromné pootevřené čelisti.
Stafford hlásil rádiem do Houstonu: "Máme tu nahoře jednu hodně zvláštní mašinu. Vypadá jako rozzuřenej aligátor."
Kryt Kapky držely dva tenké ocelové pásky a z nich povolil pouze jeden, ten blíže špici. Tím se stalo, že vrchol kužele se trochu rozevřel, zatímco spodní část krytu zůstala pevně uzavřená. Být to při letu v atmosféře, vítr by kryt hravě rozerval od sebe, jenomže v kosmu není žádný odpor vzduchu a celá ta věc tvrdohlavě zůstával tam, kde byla.
Pozemní kontroloři vyslali nahoru celou sérii signálů, jimiž se pokoušeli otevřít dosud zakrytý spojovací uzel - snažili se jím ten neodpadlý kužel vypáčit do stran. Dosáhli však jediného : spodek obou částí krytu to sice trochu vytlačilo od sebe, ale protilehlý rozšklebený konec se zase téměř zavřel. Když pak spojovací uzel zatáhli, dosáhli opačného účinku a posádce Gemini připadalo, že se ty pohyblivé čelisti otevírají a zavírají jako živé. Nakonec se dohodli, že o žádné spojení se pokoušet nebudou, pouze provedou dva přibližovací manévry.

VÝSTUP DO KOSMU

Při svém prvním kroku ven z Gemini 9, zůstal nakonec Cernan připoután k sedmapůlmetru dlouhému lanu. Těšil se na zážitek jaký prožil Ed White při letu GEMINI 4. Nic takového ale nepřišlo. Jak sám dnes přiznává, při vzpomínkách na tento výstup mu vstávají vlasy hrůzou a děkuje Bohu, že z té zkušenosti vyvázl živý.
Hlavním důvodem byla rozdílná povaha jejich výstupu. Zatímco Whiteho výstup do kosmického prostoru trval jen pár minut, Cernan měl být mimo lod' déle než dvě hodiny a hlavně se musel propracovat k uložnému prostoru na zádi lodi, kde si měl navléct "AMU". Neletěl, nevznášel se a ani nic takového, co by připomínalo "super" zážitek Eda Whitea zažít nechtěl. Snažil se, co mu síly stačily, aby se mohl rukama v rukavicích zachytit něčeho, co by jej drželo při lodi. Bez patřičných úchytů na hladkém povrchu lodi stále klouzal a musel se na zád' těžce probojovávat. Určitě by mu přišla vhod trysková pistole, kterou používal Ed White při svém výstupu do vesmíru.

Začátek výstupu začali Cernan spolu se svým kolegou Staffordem procházením jedenáctistránkového seznamu úkolů, poté sestoupili na nižší oběžnou dráhu. Cernan si připnul spojovací lano, které ho mimo jiné zásobovalo kyslíkem, elektřinou, zajišt'ovalo mu spojení a předávalo informace z biosenzorů na Zem, kde mohli sledovat jeho zdravotní stav.
Poté si navzájem pomohli hermeticky uzavřít přilby, zavřeli průzory a natlakovali skafandry na tlak 25 kilopascalů. Ujistili se, že mají dokonale utěsněné skafandry a vypustili kyslík z lodi. Letové středisko provedlo závěrečnou kontrolu všech systémů a dalo povolení k otevření průlezu.
"Tady je Gemini 9. Právě se chystáme zahájit výstup," oznámil všem Cernan. Když poklop bez zjevné námahy otevřel, chytil se okraje průlezu a vysoukal se ven, dokud se nepostavil na svoje sedadlo.
"Alelujá, lidi tady venku je to ale nádherný," křičel nadšeně Cernan. Po chvilce odpočinku začal plnit stanovené úkoly. Nejprve umístil na příslušný stojan šestnáctimilimetrovou filmovou kameru Mauer a vyjmul přístrojovou soupravu, která měla zaznamenávat data o radiaci a vyhodnocovat dopad kosmického prachu. Na špici lodi poté umístil zrcátko, ve kterém mohl Stafford sledovat jeho cestu na zád' lodi pro AMU.

DYNAMIKA SPOJOVACÍHO LANA

Cernanovo prvním velkým úkolem bylo zjistit, zda může člověk manévrovat v kosmu pouhým přitahováním dlouhého spojovacího lana.
A tak se odrazil od své lodi, od ochranné skořápky jménem Gemini 9. Jediné spojení s lodí bylo právě ono lano. Jak ale brzy zjistil sebemenší pohyb pokaždé ovlivnil celé jeho tělo, proběhl lanem a uštědřil drcnutí kosmické lodi. Vzhledem k tomu, že se při pohybu neměl o co opřít a stabilizovat svou polohu, úplně ztratil kontrolu, převracel se a motal na všechny strany. Když dosáhl konce lana, škublo to sním jako při bungee-jumpingu.
"Lidi, ten had tady nahoře ale fakt řádí," vyhrkl Cernan na adresu prokletého lana. Bláznivě kroužil kolem lodi, každou chvíli hlavou dolů.
"Vůbec se nemůžu dostat tam, kam chci," hlásil Staffordovi. "Ten had je všude kolem mě."
Po třiceti minutách zápasu s lanem potřeboval odpočinek. Přidržel se nevelkého madla a přitáhl se zpět k otevřenému průlezu s pocity bezmála utopeného neplavce, jemuž se podařilo vyškrábat na pláž, v tomto případě titanovou.

AMU

Čas plynul a on se potřeboval dostat ještě za slunečního světla k zádi kosmické lodi, zkontrolovat svůj vesmírný ruksak a během průletu temnotou si ho navléknout. Poté se měl odpojit od spojovacího lana připojeného k hrudní části skafandru, přejít na elektřinu a kyslík z AMU a s lodí zůstat spojen pouze tenkou bezmála čtyřicetimetrovou nylonovou šňůrou. Pak měl Stafford zmáčknout tlačítko a jediná úchytka, která Cernana poutala k lodi odpadne a on se stane nezavislým satelitem. Tolik teorie, praxe však byla docela jiná.
Začal tedy pomalu ručkovat k zádi lodi po zábradlíčku a vždy po krátkém úseku se zastavil, aby připevnil spojovací lano k malým kroužkům. Spojovací lano, které pro něj zajišt'ovalo nezbytné životní systémy, po provlečení těmito očky zůstávalo ve stabilní poloze. Bohužel na konci adaptérové sekce, v místech kde se odrhla raketa Titan, zůstal zubatý okraj, ostrý jako pila, něco, s čím při plánování výstupu do vesmíru nikdo nepočítal. Cernan s velkou opatrností umístil podpůrné vedení kousek nad kovem ostrým jako břitva, aby zabránil možnému přeřínutí spojovacího lana nebo dokonce proražení skafandru a následné dekompresi.
Slunce rychle zapadlo a lod' i s posádkou se nad jižní Afrikou vnořila do tmy. Cernan rozložil dvě postranní přidržovací tyče po stranách ruksaku a zapnul dvě malinkaté lampičky, aby si trochu posvítil. Rosvítila se však jen jedna a ta naprosto nedostačovala. Sotva byl schopen vůbec něco rozeznat, a to měl provést pětatřicet různých úkonů nutných k tomu, aby AMU připravil k letu, od mačkání tlačítek k otvírání ventilů po připojování přívodu kyslíku. Přesto se mu podařilo zapojit všechny vypínače a jednotka se zapnula.
Jen s velkými těškostmi však viděl věci kolem sebe, nebot' umělé prostředí vytvářené ve skafandru jednoduše nestačilo absorbovat všechen oxid uhličitý a vlhkost, kterou vydával.
"Průzor se mi zamlžuje," ohlásil Staffordovi. Nakonec se mu však povedlo připojit se k AMU. Bylo to poprvé, kdy člověk přerušil bezpečné a životně důležité spojení s kosmickou lodí. Tímto okamžikem také ztratil rádiové spojení se Staffordem. Komunikační linka procházející spojovacím lanem byla pryč a nahradila ji maličká bezdrátová radiostanice v ruksaku. Vzhledem k tomu, že byl Cernan u zádi adaptérového oddílu a jeho kolega seděl v lodi, slabý signál nemohl proniknout vrstvami oceli mezi nimi. Když hovořil, Stafford slyšel většinou jen zkreslené zkomoleniny na pozadí šumu a praskání a jen tak tak rozeznal větu: "Vůbec před sebe nevidím."
Sdělil proto pozemním kontrolorům, kteří nemohli Cernana slyšet, že práce je zhruba čtyřikrát až pětkrát náročnější než se čekalo, spojení se výrazně zhoršilo a navíc nevidí průzorem. "Pokud se situace nezlepší... zrušte program s AMU. Nechte ho, at' tam chvilku zůstane a odpočine si."
"Vidíš vůbec něco, Geno?" Staffordův hlas se ztrácel v praskání. "Slyšíš mě dobře? Jo, nebo ne?"
"Dobrá," řekl Stafford. "Tvé vysílání je strašně zkomolené. Co ted'? Slyšíš mě ted'? Říkám ti, že máme stop... protože nic nevidíš. Napoj se zase na spojovací lano od lodi."
Bylo to správné rozhodnutí a Stafford si ho nehodlal znovu rozmýšlet. Spojil se Zemí. "Havaj, tady Gemini 9." Sledovací stanice na Havaji mu potvrdila příjem.
"Odvoláváme let s AMU, nemáme na vybranou."
"Rozumíme a souhlasíme," zněla odpověd'
"Gene mě požádal, abych vyřídil, že ho to strašně štve, ale nemá jinou možnost a já taky ne."
"Ano, rozumíme." A tím byla myšlenka na let s raketovým ruksakem definitivně vyřízená.
Zbývaly poslední dva úkoly - zbavit se AMU a dostat se zpátky do kosmické lodi. Odepnout si pásy, znovu se připojit k přívodům z lodi, přeručkovat přes adaptérovou sekci a opatrně při tom postupně uvolnit spojovací lano už bylo snazší než při cestě sem, ale i tak to zabralo hodně času. Vyvlékl se z chapadel manévrovací jednotky a po boku lodi se plazil a škrábal zpátky. Nafouklý skafandr neztratil během uplynulých dvou hodin nic ze své nepoddajnosti a průzor zůstával pořádně zamlžený. Jedna z nejtěžších fází a to vecpat se zpátky do kabiny byla stále před ním.

CESTA ZPĚT

Když Cernan z lodi na začátku vylezl, přivřeli průlez kabiny tak, aby v něm zůstala ani ne deseticentimetrová štěrbina. Takový prostor umožnil provléknout lano, ale vnitřek kabiny zároveň zůstal uchráněn před přímým dopadem spalujících slunečních paprsků. Tápal poslepu prsty po průlezu. "Nic nevidím," hlásil Staffordovi, když se pokoušel rozeznat cokoliv povědomého. Jeho šmátrající ruce v rukavicích nakonec přece jen sevřely okraj průlezu, otevřel ho obrátil se a nasoukal dovnitř nohy. Tom Stafford, který mezitím svinul spojovací lano, se po něm natáhl, popadl ho za kotník, aby mu poskytl oporu a zastavil jeho vesmírný balet.
Jenomže v tu chvíli Cernan kopl do fotoaparátu Hasselblad, kterým Stafford dokumentoval výstup do volného prostoru. Aparát mu proplul před očima a protože už neměl dost sil, aby udržel dostatečně natažené prsty a pevně ho zachytil, rotující fot'ák odletěl do prázdna. S ním byly pryč i veškeré snímky, zůstala pouze filmová kamera.
Kousek po kousku se Cernan sunul níž a donutil nohy v neohebném skafandru, aby se přikrčily do jakéhosi kachního posedu. Jeho kolega ho stále přidržoval za nohu na sedadle o profilu písmene L. Pak se mu podařilo zapřít se botama pod ocelovou desku, která zepředu ohraničovala sedadlo, špičkama směřoval dolů a nohy, které rval dál, měl zkroucené v hrozné poloze do V. Neměl na vybranou, bolestivých křečí si nesměl všímat.
Jeho cílem bylo dosednout na sedadlo a opřít se zády, ale kvůli tuhému, nafouknutému skafandru to vůbec nešlo. Chytil se prsty za spodek přístrojové desky a znovu se přitáhl. Další kousek a zaklínil se koleny pod desku, takže zase získal o něco lepší oporu. Po nějaké době byl napůl v lodi, napůl stále trčel ven a pořád se ze všech sil pokoušel nasunout větší část těla do kabiny. Nacpal se rameny pod úroveň průlezu, natlačil se dolů tak silně, jak jen to šlo, ohnul záda a schoulil hlavu a zatáhl za příklop. Zarazil se však o vršek jeho přilby a nezavřel se.
Stafford se natáhl a pravou rukou uchopil rukojet', s jejíž pomocí mohl taky tahat a přiklápět dál Cernanův průlez, a s bouchnutím ho stlačil zase o pár centimetrů níž. Poklop se tak zachytil o první zub uzavírací západky, což bylo dobré, ale Cernan to ted' měl ještě složitější. Byl namačkán do té míry, že se už nemohl víc ohnout, a ta prokletá dvířka pořád ne a ne zaklapnout. Další zkroucení a ucítil pronikavou bolest.
Konečně západky zaskočily a on zacloumal rukojetí, až se poklop uzavřel natolik spolehlivě, že nemohl znovu odskočit. Naposledy pootočil rukojetí - a poklop se konečně bezpečně uzamkl.
Nemohl nabrat do plic vzduch, před očima mu tančily skvrny a celým tělem prostupovala neskutečná, bodavá agonie. Byl na pokraji bezvědomí.
Stafford nezaváhal a znovu natlakoval lod'. S narůstajícím tlakem v kabině začal skafandr milosrdně povolovat. Když mohl pohnout nohama, s bolestí si rozmotal chodidla a narovnal trup. Konečně se mu podařilo zapadnout do jeho malého sedadla.
Jakmile se dali trochu dohromady, směli po zbytek dne odpočívat. Cernan v životě necítil takové vyčerpání, a když si sundal rukavice, ruce měl nateklé a chyběly na nich celé kusy kůže, sedřené kovovými manžetami skafandru. Let byl téměř u konce a po osmi hodinách odpočinku měli být dostatečně připraveni pro návrat do atmosféry.

PŘISTÁNÍ

Chystali se ke spánku. Ještě než ale usnuli, odhodili AMU, hlavně proto, aby se zbavili jejího pohonného systému naplněného výbušným palivem. Pak, v pondělí ráno, se oddělili od adaptérového oddílu, jenž dosud sloužil jednak jako garáž pro AMU, jednak jako sklad jejich vybavení, a obrátili kosmickou lod' o 180 stupňů, takže její tupý konec nyní mířil dopředu a odhalily se brzdící rakety. Někde nad Havajským souostrovím pozemní kontroloři zahájili odpočítávání a v 8.26 ráno posádka Gemini 9 zažehla brzdící rakety. Trvalo to jenom několik sekund a kosmická lod' zpomalila o pouhých 480 kilometrů za hodinu, ale právě tolik stačilo, aby se jich zmocnila zemská gravitace. Odhodili nyní již nepotřebné brzdící zařízení a odhalili tepelný štít, dosud schovaný pod ním.
Malý akcelerometr na přístrojové desce se zachvěl a začal ukazovat, že jsou vystaveni tlaku 0,05 G, což znamenalo, že skutečně začínají zpomalovat.
Počítač jim poskytl údaje pro návrat a Stafford jemně zamanévroval kabinou od osy padesát stupňů doleva, pak třicet osm stupňů zpět doprava; zaměřoval se podle čísel na cílovou přistávací oblast ležící asi 560 kilometrů východně od Kennedyho mysu.
Gravitační síly stále narůstaly, dosáhly čtyř G, překročily pětku a stále stoupaly. Prohnali se atmosférou jako meteor a v 8000 metrech se jim rozvinul malý brzdící padák kvůli stabilitě. Vycházel z nosu lodi a oni viseli pod tepelným štítem dolů k mořské hladině, s očima upřenýma k nebi. Asi v 5000 metrech chvění zesílilo, odhodili proto malý brzdící padák a nechali otevřít hlavní padák. Byl připojen lany k oběma koncům lodi, aby je naklonil ke straně a mohli přistát vsedě hlavou nahoru. Prudce zpomalili a pod padákem se houpali jako hodinové kyvadlo.
"Máte nás v dohledu?" zeptal se Stafford posádky letadlové lodi Wasp. Odpověd' zněla:"Celý svět vás má v dohledu!" Televizní kamery vysílaly záběry sestupující kosmické lodi, jak se kolébá pod pruhovaným padákem.
Moře bylo dost zvlněné, kabina se zrovna zhoupávala mezi vlnami, když náhle narazila do vztyčující se vlny. Bylo to jako by napálili do betonového mola - téměř je to omráčilo. Než se znovu vzpamatovali, nohy jim olizovala voda. Soukromá konverzace v kabině mezi nima proběhla asi takhle: " Do prdele, prorazili jsme trup! Máme vodu uvnitř lodi, přes všechno se přelejvá. Musíme se z tý mrchy dostat ven!"
Mysleli si, že trup kosmické lodi praskl a že po třech dnech na oběžné dráze půjdou ke dnu jako kotva. Přes okno se přelila vlna, tvrdě to s nimi hodilo nahoru dolů a voda v kabině zavířila, jako když se míchá gin s martini.
"Začínáme nabírat vodu, potřebujeme ihned plováky!" volali letadlovou lod'. Přiblížila se k nim helikoptéra a do vln naskákali žabí muži. Najednou si uvědomili, že voda, kterou měli u nohou nestoupá. Kabina Gemini 9 se totiž nakonec vůbec nepotápěla. Při tvrdém přistání prasklo vnitřní potrubí a do kabiny se vylila zbývající zásoba pitné vody.
Žabí muži upevnili bezpečnostní plovákový límec kolem kabiny a mírný vítr od východu je postrkoval ještě blíž k letadlové lodi. Byli doma.