PROGRAM MERCURY (první americký pilotovaný program, který měl za úkol dopravit člověka do vesmíru)

Již v roce 1957 předložil Maxime Faget po rozsáhlém výzkumu v aerodynamickém tunelu návrh tvaru kosmické lodi. Na konferenci NACA o vysokých rychlostech, zahájené 18. března 1958, se hovořilo o třech návrzích budoucí kosmické lodi. Vítězem se stal projekt Fagetovy skupiny: tupé a zakřivené dno (kvůli návratu zpět atmosférou), komolý kužel (přístroje a kabina kosmonauta) a na horní části krátký válec s padákem pro bezpečné přistání. Přibližně v této době se zrodil nápad upevnit na horní část kabiny pomocí trubkové konstrukce raketový motor na tuhé pohonné hmoty. V případě selhání nosné rakety v prvních minutách startu měl odpoutat a vynést kabinu s astronautem do bezpečné vzdálenosti, odkud se mohla snést na padáku k zemi. Faget také navrhoval opatřt kabinu odlehčeným anatomicky tvarovaným křeslem, které by astronautovi pomohlo překonat až dvacetinásobné přetížení.
Jak je zřejmé, řešení některých problémů spjatých s vysláním člověka do kosmu i s jeho návratem na Zemi, se začínala rýsovat ještě dříve, než vznikla NASA. V listopadu 1958 byl Robert Gilruth postaven do čela malé skupinky, složené převážně z inženýrů, s úkolem vytvořit speciální organizaci pro přípravu projektu pilotovaného kosmického letu. Později byla tato nevelká skupina odborníků známá jako STG (Space Task Group). Ještě před koncem roku byl projekt pojmenován Mercury (podle římského boha obchodu a zisku Mercuria a také posla bohů - šlo o nápad ředitele vývoje kosmických letů dr. Abe Silversteina).
Gilruth a jeho tým však naráželi na nová a nová úskalí velice složitých technologií. Hlavním problémem bylo upravit raketu Redstone pro lety s člověkem a vzápětí totéž udělat s doposud nevyzkoušenou a zcela novou raketou Atlas.
Další otázkou byly podmínky pro výběr astronautů. Po dlouhých diskusích se vychází z předpokladu, že první astronauté budou profesionálními vědci. Univerzitní a průmyslové laboratoře dodají 150 kandidátů, z nichž 36 podstoupí fyzické a psychologické zkoušky. Dvanáct nejlepších zahájí devítiměsíční výcvik.
Nakonec tento návrh padá. Prezident Eisenhower, který nedávno přidělil odpovědnost za projekty s lety do vesmíru civilní instituci, ted' stejně nekompromisně nařizuje, že do vesmíru nejdříve poletí vojenští zkušební letci. NASA, která by mohla zařadit do výběru i vlastní civilní zkušební piloty, musí poslechnout.
První týden roku 1959 formuje skupina odborníků ze STG v čele s Giruthem, představitelé ředitelství NASA a brigádní generál Don D. Flickinger koneční kritéria pro přijetí budoucích astronautů:

1) ideální zdraví
2) vysokoškolské vzdělání, ukončené alespoň s nejnižší vědeckou hodností
3) minimálně 1500 hodin nalétaných ve funkci pilota, nejlépe zkušebního
4) nejvyšší věk 40 let
5) maximální výška 178 centimetrů
6) americké státní občanství

Z prvotní skupiny 509 pilotů bylo po hrubším vytřídění vybráno 110 kandidátů budoucích letů. Ke slovu dostala náročná série fyzických, psychologických, technických a dalších zkoušek. Už 9.dubna 1959 mohlo vedení NASA představit novinářům i celé americké veřejnosti sedm vybraných kandidátů. Byli to příslušníci námořního letectva Walter Marty Schirra, Alan Barlet Shepard a Malcolm Scott Carpenter, tři příslušníci amerických vzdušných sil Donald "Deke" Slayton, Virgil "Gus" Ivan Grissom a Leroy Gordon Cooper a příslušník námořní pěchoty John Herschel Glenn.
NASA se hned od začátku snažila o vstřícnost vůči tisku i veřejnosti, pečlivě se aranžovaly různé příležitosti k fotografování a zveřejňovala cílená prohlášení, jenž měla udržovat živý zájem o věc. Členové sedmičky byli zabíráni ve futuristických skafandrech, při nácviku přežití v poušti nebo při inspekci vyvíjených prototypů v závodech McDonnell. Většina kandidátů byli nemluvní vojáci, jako nejcharismatější a nejrealističtější člen celé skupiny v médiích vystupoval Glenn. V týmu vládla ostrá konkurence, když se jich na prvé tiskové konferenci zeptali, kdo podle jejich mínění poletí do kosmu jako první, zvedli ruku všichni, až na Glenna a Schirru, kteří zvedli obě.
Mezi setkáními s médii zatím astronauti podstupovali intenzivní výcvik. Vedle nácviku přežití ve vodě a na souši (pro případ, že by přistáli na nepřátelském území) absolvovali přednášky z astronomie, kosmologie a technických oborů. Seskakovali s padákem, vykonávali parabolické lety, při nichž si zvykali na stav beztíže, a opakovali nekonečné úkoly při simulacích letu. K tomu všemu si museli stále udržovat své pilotní dovednosti.
Astronauty zklamala především jedna věc - kabina Mercury byla v původních plánech natolik automatizovaná, že by v ní neměli téměř nic na práci. Vypadalo to, že bez ohledu na všechen ten výcvik se z nich stanou jen pasažéři a nezbude jim než doufat, že si inženýři na Zemi počínají správně. Tento pocit v nich jen utvrzovaly narážky ostatních zkušebních pilotů i plány NASA na využití šimpanzů místo astronautů při některých zkušebních letech. Deke Slayton žertoval jen napůl, když mluvil o technicích, kteří si myslí, že by měli mnohem lehčí práci, "kdyby si nemuseli s nějakým zatraceným astronautem lámat hlavu".
V konstrukci mnoha systémů lodi Mercury byly nakonec přece jen provedeny změny, aby se pilot dostal více ke slovu. Systém jako celek byl sice navržen tak, aby fungoval automaticky nebo byl řízen ze Země, astronauti však nyní mohli ovládat řídící trysky a upravovat tím orientaci lodi a také ručně spouštět brzdící rakety před návratem do atmosféry.

NEPILOTOVANÉ LETY PROGRAMU MERCURY

Mnoho systémů kabiny Mercury mohlo být sice do značné míry vyzkoušeno v laboratoři na Zemi, vrcholem všech prověrek však přece jen nakonec byla příležitost vypořádat se s mimořádnými podmínkami letu přímo v kosmickém prostoru. Od srpna 1958 proto začala série zkušebních startů. Některé z nich skončily katastrofou, jiné byly jen částečně úspěšné. Naprosto všechny však přinesly cenné zkušenosti a poznatky.
Pomocí zkušební rakety LITTLE JOE, která startovala ze základny NASA Wallops Island Launch Area, vybudované na ostrově Wallops při atlantském pobřeží státu Virginie, se zkoušel záchranný i padákový systém kabiny Mercury. Ochranu kabiny před vysokými teplotami při návratu do atmosféry zajišt'oval odtavující se tepelný štít, který se dokonale osvědčil při letu rakety BIG JOE. 21. listopadu 1960 proběhla první zkouška kompletní sestavy rakety Redstone a plně funkční kabiny Mercury při letu MERCURY - REDSTONE 1. Dne 31.ledna 1961 se vypravuje na skok do vesmíru šimpanz Ham. Stalo se tak při letu MERCURY - REDSTONE 2.

LETY S LIDSKOU POSÁDKOU

Lety Mercury s lidskou posádkou létaly na suborbitální lety raketou IRBM Redstone, naproti tomu raketa ICBM Atlas byla určena pro orbitální lety. Původní plán byl takový, že každý ze sedmi astronautů absolvuje poznávací a adaptační suborbitální let raketou Redstone před tím, než se vydají na orbitální let, ale tento plán byl revidován a omezil se jen na tři suborbitální lety, přičemž se uskutečnily pouze dva. Prvním Američanem, který se podíval i když jen na "skok" do vesmíru byl Alan Shepard při letu MERCURY - REDSTONE 3. Druhý let absolvoval Gus Grissom 21.července 1961, na palubě MERCURY - REDSTONE 4.
První Americký orbitální let uskutečnil John Glenn při letu MERCURY - ATLAS 6. První ručně řízené přistání i když nebylo plánováno provedl Scott Carpenter při letu MERCURY - ATLAS 7. První bezproblémový let byl MERCURY - ATLAS 8. Poslední let programu Mercury vyvrcholil dvaadvaceti oběhy Země a Gordon Cooper předvedl perfektní ručně řízené přistání. Vcelku logicky se tato mise jmenovala MERCURY - ATLAS 9.







LITTLE JOE

BIG JOE

MERCURY 1

MERCURY 2

MERCURY 3

MERCURY 4

MERCURY 6

MERCURY 7

MERCURY 8

MERCURY 9

ŽENY V PROGRAMU MERCURY

V počátcích programu Mercury to vypadalo, že by USA mohly za prvního astronauta vybrat ženu. S tímto návrhem přišel počátkem roku dr. Randolph Lovelace, když zvažoval lékařská kritéria kosmického letu. Lovelace zdůrazňoval, že ženy jsou lehčí a menší než muži, spotřebují méně kyslíku a lépe snášejí stres. Na Lovelaceho kliniku tajně přijela skupina nadaných pilotek, k nimž patřila i Jerrie Cobbová.
Prošly tu důkladným testováním a ukázalo se, že jsou stějně dobrými adepty jako muži. Dvě z nich pak podstoupily další výcvik. Tehdejší společenské postoje však nakonec vedly k tomu, že ani jedna z nich do kosmu nevzlétla.